I pád na hubu je pohyb vpřed

3. července 2011 v 22:57 | Wanderer |  Společnost
Aneb co tě nezabije to tě posílí. Posilují nás především zdolané překážky. Překážky nám do cesty klade život každým dnem a je na nás jak se s tím vypořádáme. Lidé často věří v pomoc odborníků a je pravda že jisté motivační posezení s psychologem může člověka pozvednout na mysli.



Otázka je, nakolik je pak člověkem sebou samotným. V první fázi vám odborník řekne jak se zachovat aby došlo k určitému zlepšení, například nemít rok žádný vztah a nějaký pěstovat až když si budete jistí že na to máte. V tomto případě je rada odborníka jistě velice moudrá a pokud vám poradí jak vzdorovat překážkám které plynou z plnění vytyčeného úkolu má i nějaký smysl. Problém je že může nastat i druhá fáze, prášky, antidepresiva a tak dále. Ty už zcela nepochybně dělají z člověka duchem nepřítomného a hlavně ztrácejícího se ve vlastním já. V podvědomí každého z nás jsou antidepresiva spojena s narušenými jedinci, zpravidla se sklony k sebevraždě a hlavně člověka nemajícího perspektivní budoucnost. Má to svůj důvod, prášky zkrátka nejsou na hlavu ale především na tělo. Pokud vás ale po týdením flámu bolí hlava, ten Ibalgin si raději vezměte...

Jak tedy zdolávat překážky a hlavně se poučit z pádů? Nyní se můžete pohodlně usadit a následující text pojmout jako motivační přednášku na téma "připadám si mimo a chci s tím něco dělat".

Pocit méněcennosti se dostavuje především v kolektivu, s přáteli, přítelkyní či přítelem nebo například při neuspokojivém pracovním výkonu z vlastního úhlu pohledu. Pokud si člověk připadá například konverzačně nedostatečný dají se snadno odvodit příčiny jeho tušení. Jedna možnost zkrátka je špatná volba přátel, tedy spíše těch vzdálenějších, né všichni vám zkrátka sedí. Pokud se jedná o užší kruh přátel, tedy těch které znáte třeba několik let, je nepravděpodobné že se jedná o zavinění z jejich strany. Takové přátele máte protože si s nimi dlouhodobě rozumíte, máte si s nimi co říct a vzájemně si jste oporou.

Druhá možnost vašeho pocitu nekomunikativnosti spočívá skutečně ve vlastní neschopnosti komunikovat. To mohu komentovat vlastní zkušeností. Je to již nějakých párt let co jsem sám na sobě zpozoroval výpadky krátkodobé paměti. Projevovalo se to při pátečních setkáních s kamarády u piva. Zatímco si všichni povídali o novinkách z uplynulého týdne, já jsem jaksi neměl co říct. Problém dospěl do takového stádia že jsem šel za psycholožkou která doporučila léky na pamět. Léky jsem bral přibližně po dobu jednoho roku a s čistým svědomím mohu říct že jsem nepocítil žádné zlepšení. Poté jsem se rozhodl vzít věci do vlastních rukou a chopil jsem se iniciativy, konkrétně čtení. Jednoduché čtení, šel jsem do knihovny, vybral knížku a četl. Výsledek byl neuvěřitelný, paměť se zlepšila, zlepšila se i slovní zásoba takže jsem nejen věděl co mám říkat ale i jak to mám říkat! Co z toho plyne? Když si uvědomujete že neumíte mluvit, poučte se, vypněte Word of Warcraf, škrtněte okénko Facebook ve vašem prohlížečí a prostě si otevřete knížku.

Vraťme se zpět ke kořenu tématu. Člověk si připadá mimo mísu v případě že přichází o informace ze svého okolí. S tím jde ruku v ruce uvědomování si vlastní zbatečnosti nebo bych spíš měl říct vsugerování tohoto pocitu. I tomu se dá snadno předcházet. Jediným důležitým bodem je udržování kontaktu. Je zkrátká důležité nezůstavat sám. Lidé mají často pocit že vlastní nečinností, mlčením nebo psaním teček do statusů (fakt dík zatracenej Facebooku!), získají pozornost ostatních a oni se o něj pak budou zajímat jako o střed vesmíru a všechno bude v pohodě. Bohužel, to často přerůstá ve skutečnou touho stát se středem pozornosti, nikoliv být součástí lidí které máme rádi. Podstatou je být v jejich přítomnosti a i když my nemáme co říkat, musíme se alespoň pokusit naslouchat a když příjde otázka "a jak se vlastně máš?" nebýt myšlenkami ve vlastním egu.

Pokud si připadáte mimo mísu, zkuste si vzít těchto pár rad ze života k srdci, upřímně doufám že vám tyto řádky dodají trochu elánu a chuť žít. :-)

.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 A. A. | E-mail | 17. června 2013 v 0:48 | Reagovat

Dobrý den! Prožívám teď něco podobného. Myslím, že největší podíl na tom, jak se cítím, má moje snad dočasná neschopnost zdravě spát. Nemám jen problémy s krátkodobou pamětí, ale cítím se kompletně retardovaný a unavený. Je dost možné, že právě čtení knížek mozek dostatečně unaví a podněty oživí natolik, aby byl spánek opět produktivní. Knížek mám dost, teď už se jen donutit. Díky za tuhle Vaši zkušenost!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.